Jiří Sabou, český profesionální fotbalista vykázal v rámci daňově uznatelných výdajů mj. také faktury maďarské společnosti „Solomon“, která jej měla zastupovat při jednáních o přestupu do předních evropských fotbalových klubů Manchester, Barcelona či Marseille. Finanční úřad pojal podezření, zda fakturované služby byly skutečně poskytnuty, a proto požádal britské, francouzské a španělské finanční orgány podle směrnice 77/779/EHS o prověření toho, zda jednání s příslušnými kluby v inkriminovaném období proběhla. Odpovědi zahraničních orgánů byly negativní, což vedlo finanční úřad k doměření daně panu Sabou.
Pan Sabou se proti doměření daně z příjmů bránil a mj. tvrdil i to, že informace a důkazy získané dožádáním od cizích daňových správ jsou nezákonné a nelze je v daňovém řízení použít. Pan Sabou nebyl informován o podání dožádání a jeho obsahu, nebyl ani vyrozuměn o tom, že dožádané orgány provádějí výslech svědků, ani neměl možnost vyslýchaným svědkům položit dotazy. V některých případech z odpovědí dožádaných orgánů vůbec nelze zjistit, jak ke svým skutkovým závěrům dospěly.
Nejvyšší správní soud, který má případ pana Sabou projednat, proto položil Soudnímu dvoru EU otázku, zda z evropských předpisů (např. z Listiny základních práv Evropské unie) nebo z obecných právních zásad vyplývá právo daňového subjektu na určitý základní standard procesních práv i v řízení před dožádanými zahraničními orgány, respektive do jaké míry informace a důkazy získané v rámci mezinárodní spolupráce mohou být přezkoumány českými daňovými orgány a správními soudy.
Doposud české soudy přistupovaly k procesním právům daňových subjektů v rámci mezinárodní spolupráce dosti odmítavě; například podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není možné soudně napadnout důkazy získané při ověřování preferenčního původu zboží v rámci mezinárodní spolupráce celních orgánů. První vlaštovkou vstřícnějšího přístupu k právům daňových subjektů v této oblasti byla předběžná otázka Nejvyššího správního soudu ve věci Kyrian vs. Celní úřad Tábor, kde Soudní dvůr překvapivě odpověděl, že úřední dokumenty daňových orgánů doručované v jiných členských státech EU (např. platební výměry) musí být přeloženy do jazyka tohoto členského státu, v němž je doručováno, jinak je doručení neúčinné. Nyní položená předběžná otázka může ještě dále objasnit standardy, kterými se musí spolupráce mezi orgány členských států v daňových věcech řídit.
Autor je advokátem v advokátní kanceláři Havel, Holásek & Partners
