Předmětem daného sporu bylo uplatnění nároku na odpočet DPH v souvislosti s pořízením nemovitosti. Plátce DPH, který nemovitost pořídil a při pořízení uplatnil plný nárok na odpočet DPH, pronajal tuto nemovitost jinému plátci DPH, který ji využíval pro svoji ekonomickou činnost. Na tento pronájem byla uplatněna DPH. Nájemce nemovitost dále pronajal fyzické osobě – neplátci DPH. Tento podnájem byl osvobozen od DPH bez nároku na odpočet.
Finanční úřad zpochybnil nárok na odpočet DPH uplatněný majitelem nemovitosti v souvislosti s jejím pořízením. Uspořádání celé transakce považoval totiž za zneužití práva, k čemuž vedly podle finančního úřadu následující skutečnosti: Podnájemce využíval danou nemovitost soustavně před i po výše uvedeném převodu a poskytl pořizovateli nemovitosti půjčku v částce odpovídající nabývací ceně nemovitosti. Všechny tři subjekty byly určitým způsobem propojeny.
Nejvyšší správní soud závěr finančního úřadu potvrdil a své rozhodnutí opřel mimo jiné o rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Halifax C-255/02 a Part Service C-425/06.
V těchto rozsudcích Soudní dvůr uvádí, že ke zneužití práva dochází, pokud jsou splněny obě následující podmínky:
* Přestože byly splněny formální podmínky stanovené relevantními ustanoveními šesté směrnice a vnitrostátních předpisů, bylo výsledkem dotčených plnění získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí je v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními.
* Ze všech objektivních okolností musí vyplývat, že hlavním (nikoliv jediným) účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění.
Pořizovatel nemovitosti splnil formální podmínky pro uplatnění nároku na odpočet, nicméně uspořádání transakce neodpovídalo jednání daných subjektů v rámci jejich běžných obchodních transakcí. Při rozumném uspořádání obchodních vztahů by majitel nemovitosti pronajal nemovitost přímo fyzické osobě – neplátci (tj. pronájem osvobozený od DPH bez nároku na odpočet), a neměl by tedy nárok na odpočet DPH v souvislosti s pořízením nemovitosti. Nárok na odpočet DPH uplatněný majitelem nemovitosti proto není podle Nejvyššího správního soudu v souladu s cílem daných ustanovení.
Co se týče druhé podmínky, ze skutečného obsahu a významu dotčených plnění vyplývá, že jejich hlavním účelem bylo získání daňové výhody ve formě uplatnění nadměrného odpočtu. Majitel nemovitosti navíc nebyl schopen zdůvodnit dané uspořádání z ekonomického nebo obchodního hlediska. I druhou podmínku tedy Nejvyšší správní soud považoval za splněnou.
Povinnost majitele nemovitosti odvádět DPH z nájemného a případná povinnost upravit nárok na odpočet DPH nemá podle Nejvyššího správního soudu vliv na závěr, že se jedná o zneužití práva v oblasti DPH.
Zdroj: KPMG
