V něm správce daně (viz výše) posoudil opravu septiku u poplatníka jako technické zhodnocení a nikoliv jako daňový náklad. Daňový poplatník toto závazné posouzení napadl správní žalobou, kterou krajský soud odmítl jako nepřípustnou. Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí o kasační stížnosti se závěry krajského soudu v zásadě ztotožnil.
Nejvyšší správní soud jasně vyjádřil, že rozhodnutí o závazném posouzení nepodléhá soudnímu přezkumu. Nedochází jím totiž k samotnému vyměření daně, a proto nezasahuje do práv a povinností daňového subjektu.
Pokud se daňový subjekt s výsledkem závazného posouzení neztotožňuje, nemůže se tedy dovolávat jeho přezkoumání soudem přímo.
Podle Nejvyššího správního soudu má subjekt v takovém případě v zásadě dvě možnosti:
* Podat daňové přiznání tak, jak považuje za správné, avšak v rozporu s obsahem závazného posouzení. Pokud správce daně následně daň doměří, je možné se soudního přezkumu domoci podáním odvolání a následně žaloby ve správním soudnictví. Tento postup ovšem snižuje právní jistotu, která je důvodem, proč daňové subjekty o závazné posouzení žádají.
* Podat daňové přiznání v souladu se závazným posouzením a poté proti němu podat odvolání. Daňový řád od roku 2011 obecnou možnost podat odvolání proti vlastnímu přiznání zrušil. Jedinou výjimkou zůstalo právě odvolání proti přiznání podanému na základě rozhodnutí o závazném posouzení.
Zdroj: KPMG
Foto: © Cmon - Fotolia.com
