Hlavní navigace

Péče řádného hospodáře u jednatele, člena představenstva či dozorčí rady – a co když je současně i CFO?

24. 9. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
V českém právním řádu je odpovědnost statutárních orgánů upravena zejména v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku. Statutární orgán, který jedná nedbale a bez náležité péče, se vystavuje nebezpečí četných postihů, a to v krajním případě i v rovině trestní odpovědnosti.

Základním předpokladem zodpovědného jednání je právě schopnost vykonávat pozici ve společnosti s péčí řádného hospodáře.

Péče řádného hospodáře má dvě složky

Občanský zákoník ve svém paragrafu 159 jasně říká, že osoba, která přijme funkci člena voleného orgánu, který je předvídán v zákoně (tedy např. jednatel u s. r. o., člen představenstva u a. s., ale i dozorčí rady u obou forem) se zavazuje, že ji bude vykonávat s (i) nezbytnou loajalitou a s (ii) potřebnými znalostmi a pečlivostí. Když mluvíme o jednání s péčí řádného hospodáře, máme na mysli jednání nutně splňující obě složky, ze kterých se tato péče řádného hospodáře skládá.  

Nezbytná loajalita

První složkou je povinnost nezbytné loajality, která se v praxi projevuje zejména tím, že statutární orgán je povinen upřednostňovat zájmy společnosti před zájmy ostatních (včetně jednotlivých společníků či akcionářů), zejména pak svými. V této věci existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, která říká, že „… člen statutárního orgánu je povinen vždy jednat v nejlepším zájmu obchodní korporace, a to i tehdy, je-li to v rozporu se zájmy jeho či osob mu blízkých, a dokonce i tehdy, je-li to v rozporu se zájmy některého ze společníků.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu 29 Cdo 3864/2008 či 29 Cdo 2964/2008). Přítomnost či nepřítomnost nezbytné loajality se vždy posuzuje nejen dle okolností dané společnosti a daného jednání, ale také podle toho, co si strany ujednají ve smlouvě o výkonu funkce. Smlouva o výkonu funkce pak může stanovit i povinnosti člena statutárního orgánu nad obecný rámec zákona. Součástí nezbytné loajality je však vždy povinnost mlčenlivosti, a to i přesto, že není zmíněna explicitně ve smlouvě o výkonu funkce.

Náležitá péče

Druhou složkou je povinnost jednat s náležitou péčí. To v praxi znamená, že každé jednání člena voleného orgánu musí být učiněno po náležitém využití rozumně dostupných informačních zdrojů. Tady je potřeba říct, že jde o odpovědnost za řádný a informovaný výkon funkce, nikoliv za výsledek výkonu ať už je jakýkoliv. Výsledek, ať již pozitivní či negativní, takového rozhodnutí (pokud je informované) totiž spadá do kategorie podnikatelského rizika. Podnikatelské riziko je součástí podnikání a vlastník společnosti ho v rámci svého podnikaní vždy musí brát v potaz a nemůže tak za případné rozhodnutí, které má ve výsledku negativní dopad na obchod, hnát statutára úspěšně k odpovědnosti. Jinými slovy to znamená, že člen voleného orgánu není postižitelný v případě, že učinil rozhodnutí, u kterého rozumně předpokládal, že jednal informovaně, loajálně a v obhajitelném zájmu podniku, ovšem následky pro společnost byly přesto negativní. 

Zvláštnosti, které mohou dopadat i na CFO, jež jsou statutáři

Zatímco složka nezbytné loajality, která je součástí péče řádného hospodáře dopadá stejně na všechny dotčené a je poměrně jasně stanovena, druhá složka v podobě náležité péče může být více problematická.

Již víme, že člen statutárního orgánu musí jednat informovaně ve všech otázkách týkající se řízení společnosti. Tento požadavek nám tak automaticky dopadá na situaci, kdy člen statutárního orgánu dané problematice rozumí a je v ní odborníkem a situaci, kdy nemá ani elementární znalost v oblasti, o níž musí rozhodovat. Pro identifikování úskalí tak rozebereme oba případy, jelikož oba mají svá specifika.

I. Statutární orgán je odborník na záležitost, kterou rozhoduje

V případě, že je člen statutárního orgánu odborníkem na danou problematiku dopadá na něj vyšší standard v rámci odpovědnosti za rozhodování než na ostatní členy statutárního orgánu. Znamená to tedy, že musí být více aktivní a předkládat ostatním statutárům informace, proč je nějaké rozhodnutí správné či nikoli. Je potřeba zde uvést, že jen nezvednutá ruka bez řádné argumentace proti, u negativního rozhodnutí nemusí znamenat, že bude takový člen statutárního orgánu zbaven odpovědnosti. Zde proto doporučujeme vyhotovovat řádný zápis z jednání statutárního orgánu, kde se uvede i argumentace proti danému negativnímu rozhodnutí. Skutečnost, že nedošlo k porušení péče řádného hospodáře, musí totiž zpravidla prokázat právě statutár.

Vyšší standard pro osoby mající určitou znalost navíc může být i formalizován v rámci horizontální delegace, tedy rozdělení působnosti mezi členy statutárního orgánu, kdy, pokud je někdo zběhlý ve financích a je např. CFO, tak jako statutár bude více odpovídat právě za tuto oblast. Současně taková odborná znalost u statutárního orgánu zabraňuje, si za poskytování těchto znalostí účtovat společnosti více než je odměna takového statutára či finančního ředitele. Pokud by členem statutárního orgánu byl například právník a narazil by na právní problém, který je svou povahou v jeho kompetenci, pak je povinen tento problém vyřešit již z titulu funkce, to znamená, že není možné, aby na řešení tohoto problému „najal“ sám sebe, typicky za peněžní plnění.

II. Statutární orgán není odborník na záležitost, kterou rozhoduje

Člen statutárního orgánu nemusí a ani nemůže být odborníkem na veškeré aspekty podnikání nebo i jednotlivých činností společnosti, v nichž působí. Pokud ovšem činí rozhodnutí, ke kterému z profesního hlediska není dostatečně kompetentní, musí si na takové rozhodnutí zvolit odborníka.

V takovém případě může být daným odborníkem např. i jiný člen voleného orgánu (viz výše), přičemž mu pak obvykle bývá konkrétní problematika svěřena v rámci formálního rozdělení působnosti. Takovému rozdělení působnosti říkáme horizontální delegace. Delegace konkrétní agendy na jednoho člena, který je v dané problematice odborník, však ostatní členy nezbavuje povinnosti kontroly a součinnosti a pochopitelně jsou odpovědní i za to, že vybrali informovaně správného člena, na kterého bylo delegováno.

Nebo takovým odborníkem, na kterého se deleguje, a tedy přenáší odpovědnost za rozhodnutí v konkrétní věci, může být třetí osoba mimo statutární orgán. Zde to bývá buď někdo, kdo pracuje jako odborník v dané oblasti v rámci společnosti typicky vedoucí HR, CFO (pokud není statutární orgán), vedoucí právního útvaru, PR ředitel. V takovém případě jde o tzv. pravidelnou vertikální delegaci.

Nebo statutár může delegovat pouze ad hoc konkrétní problém třeba tak, že najme např. advokáta na posouzení smlouvy, externího poradce nebo znalce.

Jestliže však statutární orgán přenáší svou zodpovědnost na třetí osobu (ať již pravidelně nebo ad-hoc), musí vždy důkladně dodržet tři povinnosti, aby zachoval péči řádného hospodáře. Za prvé má povinnost dobře a informovaně vybrat osobu na kterou se deleguje, za druhé mu zůstává povinnost součinnosti (tedy zejména vytvořit podmínky pro spolupráci, včetně dodání podkladů atp.), a nakonec má povinnost v rámci rozumných mezí i tuto osobu kontrolovat.

Následky porušení péče řádného hospodáře

Pokud člen orgánu společnosti prokazatelně nejednal s péčí řádného hospodáře, pak je přímo odpovědný nejen vůči společnosti samotné, ale může být navíc odpovědný i vůči třetím osobám, zpravidla věřitelům. A to v případě, že byl povinen nahradit společnosti škodu, ovšem neučinil tak, a věřitel se nemůže plnění závazku na společnosti domoci. Nadto je tento člen povinen vydat společnosti veškerý prospěch, který porušením péče řádného hospodáře nabyl. Není-li to možné, musí jej nahradit v penězích.

V případě, že by člen statutárního orgánu dovedl společnost svým rozhodnutím, které bylo v souladu s péčí řádného hospodáře do úpadku, má insolvenční správce oprávnění požadovat od člena orgánu veškerý prospěch, který v souvislosti s výkonem své funkce získal. Totéž platí i pro bývalé členy statutárních orgánů, jejichž vinou se společnost do úpadku dostala. Pokud došlo k úpadku společnosti a člen statutárního orgánu, i bývalý, o hrozícím úpadku věděl nebo vědět měl, ale neučinil vše potřebné, aby úpadek odvrátil, může soud rozhodnout, že takový člen statutárního orgánu ručí za splnění veškerých povinností společnosti. Vzhledem k tomu, že se podnik za této situace nachází v úpadku, tak lze očekávat, že těchto povinností, respektive dluhů, bude mnoho.

Proti výše popsaným rizikům se může člen statutárního orgánu pojistit formou osobního pojištění odpovědnosti členů statutárního orgánu. Pojištění přitom nemusí pokrývat pouze způsobenou škodu, ale například i veškeré náklady právního či jiného zastoupení, což může být žádoucí vzhledem k tomu, že případné soudní řízení se může protáhnout na dobu v řádu let.

Porušení péče řádného hospodáře však, kromě odpovědnosti vůči dané korporaci a třetím osobám, může pro člena orgánu znamenat i riziko trestního stíhání. Porušením péče řádného hospodáře se lze dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, v případě že způsobí škodu nejméně 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin lze spáchat i z nedbalosti, může být trestně odpovědný například i člen orgánu, který se dostatečně nevěnoval své funkci a svou nečinností způsobil společnosti škodu.

V praxi často vidíme členy orgánů, kteří svou funkci ve skutečnosti nevykonávají a jsou dosazeni pouze „do počtu“. Je důležité mít na mysli, že odpovědnost za péči řádného hospodáře nesou i tyto osoby, bez ohledu na jejich obchodní dohodu se společníky, kteří je jmenovali.

Následky pro společnost

Kromě výše zmíněného mohou některá protiprávní jednání člena orgánu vést i k trestnímu stíhaní samotné společnosti. Stane se tak v případě, kdy došlo ke spáchání některého trestného činu, na který se trestní odpovědnost právnických osob vztahuje, a to jménem dané právnické osoby, v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti. Spáchání trestného činu může v extrémním případě vést až ke zrušení dané společnosti. Ta se může vyvinit, pokud vynaloží veškeré úsilí, které po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání trestného činu zabránila.

To v praxi znamená, že společnost musí nastavit interní procesy tak, aby se trestnímu jednání předcházelo, případně aby se včas odhalilo a z pokusu o takové jednání se vyvozovaly důsledky. Samotná existence tohoto opatření však nestačí, důležité je, aby tento systém skutečně fungoval a kontrolovalo se jeho dodržování. Jednoznačně je tedy na místě, aby se členové orgánů společnosti před svým ustanovením do funkce detailně seznámili s rozsahem své odpovědnosti a případných sankcí, které hrozí za porušení jejich povinností.

Závěr

Každý, kdo vykonává funkci statutárního orgánu, musí mít na paměti, jak velkou zodpovědnost taková funkce přináší. Ledabylé jednání statutárního orgánu může vést nejen k jejich soukromoprávní odpovědnosti, nýbrž i k trestu odnětí svobody, ale i odpovědnosti samotné společnosti, která může vést až ke zrušení společnosti.

Autor:

Bořivoj Líbal, NoerrAutorem článku je advokát Bořivoj Líbal, spoluřídící partner mezinárodní advokátní kanceláře Noerr.