Příliv peněz bude enormní a bude zaměřený na rychlé vypořádání se s problémy, jež nastaly jako důsledek probíhající pandemie COVID-19. Počítá se s tím, že podstatný balík peněz bude rozdělený už do roku 2023; pro některá naše ministerstva, která v minulosti zápasila s administrací běžných programů čerpání ze strukturálních fondů, se příliv může změnit ve tsunami. Hrozí tak, že Česká republika ani nebude schopná celý objem pomoci vyčerpat. Už teď je pravděpodobné, že se ani nebudeme ucházet o úvěry a záruky a omezíme se jen na čerpání dotací, jak varuje Jakub Tomaštík v nedávném rozhovoru.
Za zmínku stojí i další pomoc určená na nové a především zelenější technologie. Prostředky z Modernizačního fondu i Inovačního fondu mohou výrazně pomoci s restrukturalizací našich uhelných regionů a s přechodem na ekologičtější ekonomiku. Mohou tak být velkou nadějí pro kraje Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský.
Ale opět pozor: oba fondy jsou financované z výnosů prodeje emisních povolenek, jejichž cena stále roste a které za používání „nezelených“ technologií platí všechny podniky, tedy i ty české. Naše vláda nám naplánovala konec uhelné energetiky až na rok 2038, tak musíme dávat velký pozor, abychom kvůli využívání fosilních paliv neodvedli do obou fondů více, než kolik z nich vyčerpáme pomoci.
Po přílivu odliv
V případném nadšení bychom ale neměli zapomenout, že po přílivu nastává odliv. Evropská pomoc je totiž financovaná pomocí půjčky na finančních trzích, tedy prostřednictvím dluhopisů: ty se budou splácet z budoucích rozpočtů EU, takže i z našich budoucích příspěvků do unijní kasy. Financování této podpory tak patří do stejné kategorie jako u nás tak kritizovaný deficit státního rozpočtu. Také bude zajímavé sledovat, zda a jak to podpoří snahy euroskeptiků vystoupit z Unie v okamžiku, kdy dojde na splácení využité pomoci.
