Hlavní navigace

To sprosté české slovo lobbing…

4. 1. 2011

Sdílet

Podplácení a korupci obecně je ve staré dobré Anglii možné stíhat podle zákonů již od předminulého století (Prevention of Corruption Act, 1889) a rovněž podle případů ve zvykovém právu. A co u nás?

V tuzemsku je pojem lobbing zatím pohříchu často vnímán v asociaci až s přídechem jakési vulgarity.. Skoro každý den si můžeme ve sdělovacích prostředcích přečíst či doslechnout se o tom, kdo je ten který významný lobbista a za koho „kope“. Na koho se máte obrátit, když něco potřebujete na magistrátu, v parlamentu, ve vládě či jinde. Kdo si „pase“ své politiky, veřejné i neveřejné činitele. Kdo je, jak se lidově říká, „umí“. Mým zájmem není někoho jmenovat či s nařčeními polemizovat, ale chci poukázat na to, co vlastně lobbing ve své ryzí podobě je a popsat jeho základní úpravy.

 

Definice 

Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace.

Lobbing se odvozuje z anglického slova lobby (původně vrátnice, předsíň, v přeneseném smyslu zájmová skupina) je soustavné prosazování skupinových zájmů zejména v médiích, na veřejnosti, u orgánů státu a jeho představitelů. Lobbista je tudíž osoba prosazující vlastní zájem, či zájem skupiny u činitelů, kteří disponují pravomocemi a kompetencemi státní moci a jejích subjektů v hospodářských, kulturních, politických, společenských, ale i privátních a dalších oblastech života.

 

Historie 

Historicky se lobbing patrně odvozuje od prastarého zvyku ze starého Říma, kdy se prosebníci (římští klienti) shromažďovali v předsíni vlivných osob, panovníků a později i poslanců apod. V historických společnostech se tedy jednalo o způsob, jak se poddaní a podřízení snažili ovlivnit rozhodování mocnějších ve svůj prospěch, případně ve prospěch své skupiny.

Vznik moderního lobbingu spadá do Velké Británie, kde vedle zasedacího sálu Dolní sněmovny je místnost – hala (lobby), do které byl vchod přímo z ulice. Každý volič tak měl možnost v tomto lobby kontaktovat svého poslance a sdělit mu své starosti či žádosti. Obdobné to bylo i v americkém Kongresu na konci 19. století: v předsálí (anglicky „lobby“) kongresových budov čekali na procházející kongresmany a naléhali na ně, aby hlasovali buď „pro“ nebo „proti“.

Postupem času se pokřikování na chodbách rozvinulo v širší a rafinovanější soubor aktivit, sahajících od sbírání informací přes zajišťování masové publicity až k poskytování politické nebo i finanční podpory. Stále přísnější regulace lobbistických aktivit ve Spojených státech od poloviny 20. let 20. století zahrnují etické kodexy a oficiální registraci.

Za starých kongresových časů se cílem lobbistů stávali především volení politici, v současných demokratických politických systémech jsou konečnými cíli lobbování v rostoucí míře nevolení úředníci, kteří disponují řadou delegovaných a diskrečních pravomocí. 

 

Regulace ve Velké Británii 

Regulace lobbingu ve Spojeném království je téměř výhradně seberegulací v rámci parlamentu a profesionální asociace lobbistů. Regulace lobbování je zaměřena především na parlament, na poslance Dolní sněmovny i členy Sněmovny lordů. Vedle toho je nástrojem regulace též Asociace profesionálních politických konzultantů (APPC), která uplatňuje vlastní etický kodex. Podplácení a korupci obecně je však možné stíhat podle zákonů již od předminulého století (Prevention of Corruption Act, 1889) a rovněž podle případů ve zvykovém právu.

Současný systém regulace vznikl začátkem devadesátých let minulého století při přechodu od neformálních metod, umožněných tradičním elitním étosem britské politické společnosti, k více formalizovanému přístupu. V roce 1994 ministerský předseda John Major zřídil Výbor pro etické standardy ve veřejném životě (CSPL).

Ve stejném roce se ustavila asociace lobbistů APPC. Dolní sněmovna ustavila nový Výbor pro etiku a imunitu (SPC) a v roce 1995 zřídila úřad nezávislého parlamentního zmocněnce pro etické standardy s úkolem vyšetřování stížností. Poslanecká sněmovna reguluje chování členů svými mechanismy: ve hře je předseda parlamentu (Speaker), výbory, zmocněnci. Až do roku 1995 stížnosti na chování poslanců, zejména obvinění, že neohlásili své finanční zájmy, vyšetřoval Výbor pro (finanční) zájmy poslanců (Select Commitee on Members Interests), ustavený v roce 1974.

Na základě doporučení Nolanova výboru parlament ustavil 6. 11. 1995 nové regulační mechanismy. Jednak to byl nový Výbor pro etické standardy a imunitu a jednak nová funkce parlamentního zmocněnce pro etické standardy, jehož úkolem je spravovat nový podrobnější protokol (registr) finančních zájmů poslanců a shromažďovat a vyšetřovat stížnosti na poslance a předávat případy k řešení SPC. 

Posléze mohl 24. června 1996 parlament schválit poslanecký kodex, stanovující osm zásad, kterými se musí poslanec řídit: 

1.             vyhnout se konfliktu zájmů, vyřešit jakýkoliv konflikt mezi osobním a veřejným zájmem ve prospěch veřejného;

2.             pečovat a posilovat důvěru veřejnosti v parlament;

3.             vždy mít na paměti, že přijmout úplatek, odměnu nebo platbu v souvislosti s jednáním poslance v parlamentu je porušením zákona;

4.             poslanci musí svědomitě zaznamenat své finanční zájmy do oficiálního protokolu (registru) a upozornit na své zájmy, které mohou být relevantní při každém jednání s poslanci, ministry a úředníky;

5.             jednat s poslanci, ministry a úředníky otevřeně a pravdivě, a to i v neformálních setkáních;

6.             poslanec nesmí v jednání parlamentu prosazovat za úplatu jakékoliv zájmy;

7.             poslanec nesmí zneužívat úhrady za služební výdaje;

8.             důvěrné informace, které poslanec získá během výkonu své funkce, smí použít pouze v souvislosti s touto funkcí, a nikdy je nesmí využít k obohacení.

Kodex doplňují podrobná prováděcí pravidla, zejména Protokol finančních zájmů poslanců – poslanci sami nesmějí lobovat, musejí registrovat své trvalé finanční zájmy a ohlásit jakékoliv jiné, i očekávané hmotné zájmy, které mohou být relevantní v projednávané záležitosti. K registraci se používá předepsaný formulář, který musí být vyplněn a podán poslancem do 3 měsíců od zvolení a pravidelně každého půl roku doplňován. Prováděcí pravidla podrobně vymezují deset kategorií „registrovatelných“ zájmů, od členství ve správní radě, placeného zaměstnání, darů a hoštění, pozemků, akcií, až po zahraniční dary a „ostatní“.

 

Regulace v USA 

Ve Spojených státech amerických platí tzv. Lobbying Disclosure Act z roku 1995, který stanovuje kritéria, na základě nichž se určuje, zdali se firma, organizace nebo jejich zaměstnanci oficiálně zaregistruje jako lobbista v sekretariátu Senátu v kanceláři pro veřejné záznamy, které podléhají veřejné kontrole. Registrované firmy musí také uvést, pro koho pracují, v jakém objemu, kolik financí dostávají od klienta a také musí odevzdávat pravidelně dvakrát ročně zprávy o svých aktivitách v Kongresu. Pokud dojde k porušení tohoto zákona, hrozí pokuta a ž do výše 50 tisíc dolarů.

Přísná pravidla platí také pro americké zákonodárce. Příjmy kongresmanů jsou kontrolované od roku 1950. Všichni mají účty povinně u House Bank. Od roku 1977 je zpráva House Bank veřejná. Majetková roční přiznání kongresmanů a jejich chotí jsou povinná a existuje pokuta 10 000 dolarů za zamlčení. Někdy je trestem i vězení. Z roku 1977 pochází dokument „Ethics In Government Act“. Důležitý je hlavně „House Ethics Manual“, uvozující chování kongresmana po přísaze.

 

Lobbing v České republice 

Pro lobbing v ČR v současné době neexistují žádná oficiální pravidla. Proto v květnu 2009 předložili poslanci za ČSSD Bohuslav Sobotka a Jeroným Tejc návrh zákona o lobbingu. Jedná se především o povinnost registrace, vymezení jasných definic a potřebu zveřejňovat informace. Základní podmínkou pro účinnost regulace lobbingu je zavedení povinné registrace všech fyzických i právnických osob, které se lobbingu věnují. Zkušenosti z USA, Kanady, Německa a institucí EU ukazují, že podmínka povinné registrace je klíčová pro efektivní uplatňování a vymáhání regulace. Pro účinné uplatnění regulace lobbingu je klíčové vymezení přesných a jasných definic. Z úpravy by mělo být jasné, kdo je považován za lobbistu, jaké chování je považováno za lobbistický kontakt, co vše je považováno za lobbistickou aktivitu a kdo je povinnou osobou z řad nositelů veřejné moci.

Jedním z cílů úpravy lobbingu je veřejná kontrola „kdo, v čím zájmu, co a jak“. Proto má zásadní význam úprava povinnosti zveřejňovat lobbistické kontakty a další informace o lobbingu a to jak ze strany lobbistů, tak ze strany lobbovaných. Lobbisté tak v některých úpravách mají povinnost uvádět například seznamy klientů a dalších zainteresovaných osob, honoráře za činnost, seznamy inzercí, článků a publikací souvisejících s lobbovaným tématem, seznamy předpisů, které byly předmětem ovlivňování, a četnost aktualizace zveřejňovaných informací. Ze strany nositelů veřejné moci je zaváděna obdobná povinnost, a to především seznamy lobbistických kontaktů s uvedením, s jakým cílem byl kontakt navázán.

 

Kapři si rybník nevypustí...

Tento předložený návrh zákona o lobbingu v ČR nebyl přijat. Z kuolárů Poslanecké sněmovny (PS) i aktivních lobbistů zaznělo, že zvláště se jim nelíbí, že obsahuje lobbistům povinnost registrovat se ve zvláštních seznamech vedených Ministerstvem vnitra. Dále, že by registrovaní lobbisté měli zaručen vstup do objektů PS v zásadě za stejných podmínek jako zástupci hromadných sdělovacích prostředků. Veřejní funkcionáři by měli podle zákona povinnost evidovat své kontakty s lobbisty. Za porušování povinností podle zákona lobbistou by hrozily pokuty od příslušného živnostenského úřadu, odnětí živnostenského oprávnění. Za porušování povinností veřejných funkcionářů by hrozily pokuty podle stávajícího zákona o střetu zájmů.

Jistě je pochopitelné, že ti, kterých se to bezprostředně týká, nechtějí a ani zatím nemají důvod, proč by se jejich lobbistické aktivity měly jakkoli regulovat, když to „tak nějak“ dobře funguje již léta. Ale i tak si myslím, že je zřejmě jen otázkou času, kdy zákon o úpravě lobbingu v ČR bude přijat a to jak na „nátlak“ vnitřních, tak i vnějších činitelů, zvláště těch působících v EU. 

 

soutez_casestudy

Autor je finanční konzlutant

 

Byl pro vás článek přínosný?