Pokud bych měl uvést, které z vystoupení květnového CFO Fora (pořádala agentura top vision) mě – v pozitivním smyslu – nejvíce překvapilo, pak by to byla více než hodinová „one man show“ prvního českého eurokomisaře a dnes spolumajitele poradenské společnosti BXL Consulting Pavla Teličky.
Pragmatismus – tak by se dal jedním slovem shrnout obsah Teličkova vystoupení. V jeho podání však nejde o pragmatismus cynický či negativní, ale v podstatě právě takový, jaký v businessu praktikuje většina firem, jejichž finanční ředitelé ostatně byli v auditoriu.
Co bylo leitmotivem Teličkova vystoupení? V Evropské unii rozhodně být nemusíme, a přesto můžeme prosperovat (Norsko, Švýcarsko). Pokud ale členy Unie jsme (a nehodláme vystoupit, což je opět zcela legitimní volba), pak nemá smysl ukřivděně vzdychat „my malí stejně nic neprosadíme“, ale je třeba připravit realistickou strategii a tu – ideálně samozřejmě s dalšími partnery – realizovat. To platí jak pro český stát, tak pro české firmy.
Zajímavé postřehy a náměty, které zazněly během vystoupení Pavla Teličky a v diskusích s přítomnými CFO:
* Priority a zájmy českého průmyslu směrem k EU nejsou v podstatě definovány – bez toho ovšem nelze uspět. Jaké je „české téma“? Nikoliv ideologické klišé, ale konkrétní téma.
* Absence jasné strategie a priorit má zcela praktický dopad: utíká nám čas. EU každý den přijímá rozhodnutí a vytváří zákony.
* Firmy vnímají EU především jako regulátora a toho, kdo formou dotací vyplácí peníze. Velmi málo firem si uvědomuje, že EU je z jejich praktického pohledu také nebo dokonce především tím, kdo zásadně formuje jejich podnikatelské prostředí.
* České firmy zaujímají ve vztahu k Unii převážně reaktivní postoj a poradenské firmy oslovují až ve chvíli, kdy mají problém (např. nové regulační opatření). Firmy, které si systematicky předem budují svou pozici pro chvíle, kdy ji budou později potřebovat, jsou v ČR vzácnosti. To, že například z emisních povolenek profitují především velké francouzské společnosti, není pochopitelně dílem náhody, ale jejich předchozích kroků.
* Přístup „My to stejně víme nejlépe a nikdo nám do toho nebude strkat nos“ nám mnoho partnerů nezíská.
* Nelze mít dvacet priorit a doufat, že se většinu podaří realizovat. Budou-li mít ale české firmy tři nebo čtyři hlavní témata, pak je při společném postupu reálná šance, že dvě z nich se z větší části podaří prosadit. Je tedy třeba zredukovat počet priorit na ty, které budou mít největší šanci k prosazení. Bez kompromisu se pochopitelně uspět nedá.
* Příklady priorit se slušnou nadějí na úspěch? Z pohledu ČR je to snižování administrativní zátěže (viz tzv. Stoiberova antibyrokratická komise), v této oblasti patříme v EU mezi nejhorší státy. Naopak relativně dobře jsme na tom v tzv. gold-platingu, tj. v přizpůsobování české legislativy legislativě EU.
* Proaktivní přístup je nutný také směrem k médiím. To, že dnes média z tématiky EU zajímají především dotace je také důsledkem faktu, že firmy je jinými informacemi a tématy proaktivně „nekrmí“.
* Zajímavými tématy z pohledu firem mohou být jednání o společné zemědělské politice, jednání o kohezní politice (snižování rozdílů mezi regiony). Vědí české firmy, jaká legislativa se v těchto oblastech připravuje?
* Nemluvit na jednání anglicky si může dovolit možná ještě tak francouzský ministr, u českého je to automaticky „30 procent bodů dolů“. Samozřejmost? Bohužel stále ne.
