Jakkoliv je tu určitá nejistota, co konkrétně bude předmětem tohoto návrhu, základní vyznění nebude vzdáleno od signálů, které přicházely z různých míst evropské administrativy i od některých národních politických reprezentací. Bude jím posun směrem ke konstituování jednotného evropského bankovního dohledu nad značnou částí evropského bankovního systému a další posílení evropského rozměru institucionálních a regulatorních prvků jej doprovázejících. Nejspíše se dozvíme, zda bude řeč o projektu jen pro země eurozóny, otevřeného pro přístup i dalším zemím unie (to je pravděpodobnější), nebo pro celou unii s možností se rozhodnout pro neúčast. Možná se dočkáme i upřesnění časových horizontů a procesů, jimiž bude k bankovní unii směrováno. Odpověď dostane i otázka, zda se pozornost soustředí jen na velké globální instituce nebo na všechny banky v daném prostoru. Nejspíše tedy dostaneme odpověď na některé otázky, které se nad projektem bankovní unie dosud vznášely, jiné otazníky však zůstanou viset ve vzduchu i nadále.
Cestou slepých ptáků
Ten první je spojen s načasováním vzniku bankovní unie. Něco jiného by byl vznik bankovní unie, kdyby šlo o jakousi vývojovou etapu bezporuchového prohlubování jednotného trhu, a něco jiného je, pokud bankovní unie má být součástí terapie nemocného bankovního sektoru. V tom prvním případě by šlo nepochybně o vysoce ceněný krok, dále posilující důvěryhodnost bankovního sektoru, v tom druhém je na stole otázka, jak to udělat, aby bankovní unie nedostala do vínku slabost jejích nejslabších členů.
Druhým tématem je, zda se projektování bankovní unie dá obsahově oddělit od politicky velmi citlivých témat souvisejících, zejména od unie fiskální a dokonce unie politické. Všichni nejspíše vědí, že ty věci spolu souvisí, ale někteří velmi správně tuší, že právě fiskální a politická souvislost bankovně unijního tématu může být nejslabším bodem pro prosazování toho projektu. Proto vidíme v oficiální evropské komunikaci takové verbální tanečky a výrazy jako „potřebná legitimita a sdílená suverenita k výkonu společných ekonomických politik“ apod.
Kudy kam?
Třetí otázka je neméně významná jako obě předchozí: jak to udělat, aby vznik bankovní unie nenarušil rovnost soutěžního prostředí na evropském trhu. Je to prosté: postavíte-li například za některé subjekty nejen evropský dohled, ale také evropské preventivní nástroje (depozitní garanční systém apod.) – a budou-li mít tyto nástroje potřebnou kredibilitu – pak vnášíte na trh nerovný konkurenční prvek.
Otázek se nakupilo více, a tak by se mohlo zdát, že krátkodobou cestou by raději mohlo být ponechání řešení potíží národních bankovních systémů na národní úrovni – a na trhu. Ovšem i tato cesta je nereálná. Předlužené fiskály už nemají žádnou kapacitu se na konsolidaci bank podílet tak jako v minulosti. A v propojeném finančním světě je realitou dominový efekt, který okamžitě přenáší infekci přes hranice a stahuje do propasti další subjekty. Desintegraci společného trhu, která by byla důsledkem, si snad nikdo nepřeje.
Jen ne odliv...
Pro český bankovní sektor je téma bankovní unie hodně ošemetná záležitost. Máme kvalitní a výkonný národní bankovní sektor, který je však současně převážně vlastněn zahraničními subjekty. Chceme, aby ten sektor zůstal i nadále právě tak kvalitní jako je dnes, ale současně by bylo těžké vlastníkům bank vysvětlit, kdyby toto mělo být za cenu omezení jejich práva se svou investicí disponovat. A nemůžeme přijmout apriorní tezi, podle níž hrozí takový odliv zdrojů z českých bank směrem k jejich mateřským společnostem, který by ohrozil stabilitu dceřiných společností. České banky jsou klenotem v sestavě svých skupin a nikdo nemá zájem na tom, aby se toto změnilo.
Autor je výkonný ředitel České bankovní asociace
