Povzbuzující výkony české ekonomiky nejsou podle lednového konjunkturního průzkumu Českého statistického úřadu (ČSÚ) dostatečným impulsem pro zvýšení důvěry lidí i podnikatelů v budoucnost. V evropském srovnání se nálada v České republice ani zdaleka neblíží unijnímu průměru, o historicky nejvyšších očekáváních v Německu nemluvě. Souhrnný indikátor důvěry je u nás v posledních měsících jen mírně nad úrovní dlouhodobého průměru, zatímco v Německu převyšuje tamější dlouhodobý průměr o téměř pětinu, v Rakousku o více než desetinu a v celé EU je důvěra už od loňského jara také nad dlouhodobým průměrem. Čím to?
Kontrast tvrdých a měkkých dat
Realita je jedna věc, očekávání věc druhá. Je více práce (což se však projevuje jen menším úbytkem zaměstnanosti, která meziročně zatím kladné znaménko nemá). Dynamika českého průmyslu a zahraničního obchodu se vrací do památných přírůstků za konjunktury (hlavně však díky cyklickým odvětvím). Růst maloobchodních tržeb je uspokojivý (dokud nenahlédneme do struktury). Sklady se plní zásobami (náznaky investiční aktivity jsou však jen nepatrné). Možná právě tato podmínečná „ale“ stojí za lednovými výsledky konjunkturního průzkumu ČSÚ. Zatímco tvrdá data přesvědčují o pozitivech vývoje, měkká data nabádají k opatrnosti: mimoto přijdou reformy s nejistým výhledem příjmů a výhody protikrizových balíčků jsou už také dávno passé.
A bariéry růstu?
Využití výrobních kapacit, sledované průzkumem ČSÚ čtvrtletně, se podle lednových odpovědí podnikatelů v průmyslu snížilo, což rozhodně nesvědčí o razanci pokračujícího výstupu z krize. Pokles využití výrobních kapacit na počátku roku sice vykazuje v dlouhodobé časové řadě jakous-takous cykličnost, na níž by bylo možné svést i letošní snížení, jenže průmyslníci uvádějí už od října jako zvětšující se bariéru růstu „nedostatek materiálu/zařízení“. Právě tak paradoxní se na první pohled jeví další uváděná růstová bariéra, a to od poloviny loňského roku sílící (od října pak již stagnující) „nedostatek zaměstnanců“. Může však jít o problém strukturálního charakteru – rozumí se zřejmě nedostatek levných zaměstnanců…
Podnikatelé ve službách si s bariérami hlavu nelámou – polovina z nich už tři měsíce uvádí, že žádné limity růstu nemá (před krizí to však byly téměř dvě třetiny). Podíl těch, co identifikují jako bariéru růstu slabou poptávku, zůstává od jara 2009 téměř nezměněn. Výstup z krize je tak ve službách ve srovnání průmyslem daleko pomalejší.
Tenkrát v „devadesátých“…
Možná ještě jedna věc souvisí s tím, že indikátor důvěry je v ČR podstatně slabší než ve shora vyjmenovaných evropských státech. Dlouhodobá křivka vývoje důvěry v ČR totiž ukazuje, že v období po měnové krizi v předminulé dekádě spojené s následným propadem české ekonomiky se důvěra obnovila rychleji díky optimismu podnikatelů. V té době nebyl tento sektor zasažen dramatickým poklesem vnější poptávky (tehdejší krize měla původ ve výkyvu vnější i vnitřní rovnováhy české ekonomiky). Naproti tomu výstup z nedávné recese byl spojen s celkově pomalejší obnovou důvěry ve srovnání s koncem 90. let. Optimističtější přitom tentokrát byli spotřebitelé, ovšem jen do druhé poloviny loňského roku. Poté se růst jejich důvěry zastavil a v trendu spíše klesá. Nebýt tohoto vlivu, spojeného s očekávaným utahováním opasků, ukázal by zřejmě souhrnný indikátor důvěry v České republice lepší výsledek.
Autorka je analytička Českého statistického úřadu
Více na: http://czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckpr012511.doc
